Národní divadlo v Praze: dvě otevření, zlatá střecha a historická budova

Stavba v kostce

Název

Národní divadlo

Místo

Praha

Země

Česko

Typ stavby

Muzea a kulturní stavby

Původní architekt

Josef Zítek

Obnova po požáru

Josef Schulz

První otevření

11. června 1881

Znovuotevření

18. listopadu 1883

Zvenčí přitahuje pozornost střecha se zlacenou korunou, zblízka sochařská a architektonická výzdoba. Uvnitř však jde stále o fungující divadlo. Prohlídka budovy a návštěva představení proto představují dva různé způsoby, jak toto místo poznat.

Od národní myšlenky ke skutečnému staveništi

Národní divadlo nevzniklo jediným rozhodnutím ani během několika slavnostních let. V polovině 19. století se v jeho přípravě setkávaly kulturní ambice s politickými omezeními a velmi praktickou otázkou peněz. František Palacký předložil žádost o zřízení samostatného českého divadla roku 1845; veřejné shromažďování příspěvků se rozběhlo v roce 1851. Mezi představou důstojné české scény a otevřením dnešní budovy tedy leží několik desetiletí.

Význam vlastního divadla byl širší než potřeba dalšího sálu. České prostředí chtělo veřejnou instituci, v níž by se jazyk uplatňoval při náročné umělecké tvorbě a která by tuto ambici ukazovala také svou architekturou. Proto se na budově tolik zdůrazňují motivy dějin, umění a společné identity. Výzdoba není od tématu národního divadla oddělitelná; je jeho výtvarným vyjádřením.

Zakoupené místo bývalé solnice nabídlo výjimečný pohled na řeku a Hradčany, ale také stísněný, nepravidelný pozemek. Zítek neprojektoval osamělý palác uprostřed volného náměstí. Musel do městského bloku vložit hlediště, hluboké jeviště, příchod publika i potřebné zázemí. Monumentální účinek průčelí tak zakrývá poměrně obtížnou výchozí situaci. Právě spojení reprezentace a provozu je přesnější měřítko jeho práce než samotné množství zlacení.

Kdo stavbu zaplatil a co znamená Národ sobě

Veřejné sbírky byly zásadní, ale divadlo nefinancovaly pouze drobné mince chudých dárců. Vedle příspěvků obyvatel přicházely dary šlechty, podnikatelů, spolků i panovnické rodiny. Peníze se získávaly také loteriemi a společenskými podniky; přispívalo se materiálem a prací. Oficiální historie divadla připomíná i příspěvky ze zahraničí.

Nápis Národ sobě nad jevištěm proto lze chápat jako společenský program, nikoli jako doslovnou účetní kategorii. Příběh společného úsilí není méně působivý, když do něj zahrneme velké mecenáše, administrativu a dlouhodobé organizování. Naopak se ukazuje, kolik různých činností musí předcházet tomu, než vznikne kulturní instituce schopná trvale fungovat.

Je užitečné odlišovat dvě sbírkové situace: dlouhou přípravu a výstavbu před prvním otevřením a mimořádnou reakci na požár. Často připomínaný milion zlatých vybraný během 47 dnů se vztahuje k obnově po katastrofě roku 1881. Nevypovídá o délce ani celkových nákladech původní stavby. Převádět tuto částku na dnešní koruny jediným kurzem by navíc vytvářelo falešnou přesnost: ceny práce, materiálů a životní náklady se proměňovaly rozdílně.

Prozatímní divadlo a tři spojené budovy

Česká scéna nemusela na vlastní provoz čekat až do roku 1881. Už roku 1862 otevřelo Prozatímní divadlo od Ignáce Ullmanna, umístěné na jižní části pozemku. Jeho název může svádět k představě krátkodobé dřevěné boudy, ale šlo o samostatnou divadelní budovu, která později vstoupila do většího stavebního celku.

Po požáru Schulz zapojil do souboru vedle historické hlavní části a Prozatímního divadla také sousední dům doktora Poláka. Dnešní vnější soudržnost tedy neznamená, že všechny části vznikly ve stejné chvíli podle jediného výkresu. Uvnitř se navíc měnily dispozice. Původní uspořádání Prozatímního divadla definitivně překryla generální rekonstrukce ve druhé polovině 20. století.

Tato stavební návaznost vysvětluje, proč je na místě mluvit o Zítkovi, Schulzovi i Ullmannovi, ale každému přiřadit jiný podíl. Podobná vícevrstevnatost je u velkých institucí běžná: veřejnost si pamatuje slavnostní hlavní průčelí, zatímco provoz postupně přerůstá do přilehlých domů. Za jednou známou siluetou se tak skrývá složitější stavební organismus.

Roky 1881 a 1883 si neodporují

První slavnostní otevření proběhlo 11. června 1881 při návštěvě korunního prince Rudolfa. Budova potom hostila další představení a opět se uzavřela kvůli dokončovacím pracím. Dne 12. srpna téhož roku vypukl požár, který zasáhl mimo jiné střechu, hlediště a jeviště.

Obnovu převzal Josef Schulz. Nešlo pouze o navrácení poškozených částí do původního stavu: upravoval také vnitřní uspořádání a zapojení sousedních objektů. Znovuotevření se uskutečnilo 18. listopadu 1883 a zazněla při něm Smetanova Libuše.

Když tedy narazíte na údaj „otevřeno 1881“ nebo „otevřeno 1883“, ptejte se, kterou událost text popisuje. Oba roky jsou správné v jiném významu. Podobně nelze Schulze označit za jediného původního autora a Zítka z příběhu vypustit.

Jak se dívat na divadlo od řeky

Z protějšího břehu Vltavy dobře uvidíte, jak je divadlo zapojené do řady nábřežních domů a jak nad nimi vystupuje jeho střecha. Tento pohled pomáhá pochopit siluetu. Z bezprostřední blízkosti je naopak snazší sledovat rytmus oken, reliéf fasády a rozdíl mezi spodními a vyššími částmi.

Pro vlastní pozorování si zvolte tři odstupy. Nejprve zachyťte budovu v městském celku, potom její průčelí a nakonec jeden detail. Při fotografování tím získáte víc než několika téměř stejnými záběry střechy. Do snímku od řeky lze zapojit i most, aniž by se ztratilo měřítko hlavní stavby.

Zlacené prvky zvýrazňují obrys proti obloze, ale označení „zlatá kaplička“ není doslovným popisem celého střešního pláště. Na skutečné fotografii je dobře patrný kontrast tmavé střechy a světlých či zlacených detailů. Barvy navíc výrazně mění denní světlo.

Divadlo lze při procházce po nábřeží porovnat s Tančícím domem. Obě stavby mají snadno rozpoznatelnou siluetu, ale k městskému okolí přistupují odlišným architektonickým jazykem. Srovnání má smysl v pohledu na ulici a řeku, nikoli jako soutěž o nejvýraznější fasádu.

Foyer: Alešova Vlast a Ženíškův příběh umění

Nejvýznamnější malířskou výzdobu nelze zredukovat na seznam slavných jmen. Ve foyer má své konkrétní místo cyklus čtrnácti lunet Vlast spojený s Mikolášem Alšem. Luneta je plocha zakončená obloukem; její tvar malíře vede k jiné kompozici než běžný obdélníkový obraz. Jednotlivé výjevy proto patří zároveň malbě i architektuře, která jim určuje rytmus.

František Ženíšek je zastoupen mimo jiné stropním vyprávěním o zlatém věku, úpadku a znovuoživení umění. Takové téma ve foyer dává smysl: prostor, v němž se schází publikum, se sám hlásí k představě kulturního rozkvětu. Nejde o náhodnou dekoraci vybranou podle volné stěny. Výjevy vytvářejí souvislost mezi tím, co návštěvník vidí kolem sebe, a tím, co se má odehrát na jevišti.

Čtveřice nástěnných maleb Život, Mýtus, Historie a Zpěv bohatýrský vznikla provedením Ženíška podle Alšových návrhů. Tento příklad připomíná důležitý rozdíl mezi autorem koncepce a autorem výsledné malby. Zjednodušené označení celé místnosti jedním jménem může spolupráci i dobové spory kolem výzdoby zakrýt.

Pro porozumění stačí sledovat vztah několika motivů: vlast a její krajina, příběhy minulosti, jednotlivé druhy umění a jejich obnova. Z nich vzniká program celé stavby. Divadlo se nepředstavuje pouze jako místo zábavy, ale také jako prostředí, kde se společnost setkává s vlastní kulturní pamětí.

Hynaisova opona: obraz práce, darů a obnovy

Opona, kterou dnes s divadlem spojujeme nejčastěji, pochází od Vojtěcha Hynaise a vznikla pro obnovenou scénu roku 1883. Nahradila Ženíškovu oponu zničenou požárem. Je proto nesprávné představovat si současné dílo jako předmět, který přečkal katastrofu v roce 1881 na svém místě.

Hynais do kompozice spojil alegorické postavy s lidmi přinášejícími dary a pracujícími na vzniku divadla. Téma odpovídá zkušenosti obnovy: vedle ideálu umění se objevuje lidská práce a obětavost. Obraz lze číst jako protějšek stručného nápisu nad portálem. Zatímco heslo vysloví myšlenku dvěma slovy, opona ji rozvíjí pomocí postav, pohledů a gest.

Studie restaurátorů ve Staleté Praze ukazuje, že opona je také náročně zkoumaným materiálním objektem. Rozměrná divadelní malba je zároveň umělecké dílo a předmět provozu. Při zavěšení, manipulaci a dlouhodobém užívání musí obstát jinak než menší obraz v galerii. Zkoumání podložky, barevných vrstev a starších zásahů pomáhá rozhodnout, co zachovat a jak zasahovat, aniž by oprava přehlušila originál.

Méně známý je její válečný příběh. V roce 1944 se uvažovalo o uložení opony v divadelním areálu u Apolináře. Záměr byl opuštěn kvůli obavám z poškození při svinování obrovského plátna. Opona tak zůstala v historické budově a unikla zkáze, která později postihla apolinářské sklady a dílny. Tento požár se nesmí zaměňovat s požárem hlavní budovy z roku 1881.

Trigy nejsou dvojspřeží a na střechu přibyly později

Na siluetě divadla se výrazně podílejí bronzové skupiny s okřídlenou postavou Vítězství. Triga je vůz se třemi koňmi, odlišný od častěji známé kvadrigy se čtyřmi. Už samotné pojmenování tedy říká něco konkrétního o podobě sousoší.

Základní návrh je spojen s Bohuslavem Schnirchem, konečné provedení však překročilo jeho život. Sousoší byla na budovu osazena až roku 1911. Nevytvářela tedy přesně v této podobě střešní siluetu při znovuotevření v roce 1883. Divadlo získávalo svůj známý obraz postupně, i když jej dnes často vnímáme jako jediné dokončené dílo 19. století.

Restaurátorská zpráva o trigách popisuje také práce, které z chodníku nejsou vidět: úpravy vnitřní ocelové konstrukce, odstranění betonové výplně a opravy spojů bronzových částí. Velká socha na střeše není jen povrchová dekorace. Je vystavená větru, vodě a teplotním změnám a potřebuje bezpečnou vnitřní oporu. Památková péče zde spojuje práci se sochařským detailem a se statikou.

Lodžie, múzy a méně známé reprezentační místnosti

Vnější výzdoba pokračuje i mimo nejznámější trigy. Nad vstupní lodžií stojí Apollon s devíti múzami od Bohuslava Schnircha. Antické postavy zde vyjadřují jednotlivé oblasti umění; připojují české divadlo k širší evropské tradici, která se k antice opakovaně obracela. Alegorie tak nejsou v protikladu k národnímu programu stavby. Poskytují mu obecně srozumitelný výtvarný jazyk.

V lodžii se nachází cyklus Pěti písní Josefa Tulky. Jeho náměty rozvíjejí poezii, lásku, zbožnost, utlačovanou svobodu a odpor. To ukazuje, že výzdoba nezačíná až za dveřmi hlediště: návštěvník se s programem divadla setkává už v prostoru mezi ulicí a interiérem. Průčelí tak není pouze architektonickým rámem oken, ale veřejně vystavenou součástí kulturního vyprávění.

Další výrazná díla jsou v části přiléhající k prezidentské lóži. Julius Mařák zde zastupuje krajinomalbu pohledy na památná místa, například Říp, Blaník, Radhošť nebo Vyšehrad. Konkrétní krajina dostává v reprezentačním prostředí symbolický význam: připomíná místo spojené s dějinami, pověstmi nebo společnou pamětí.

Vojtěch Hynais je v této části zastoupen také alegorickými malbami, nejen slavnou oponou. U prezidentského zázemí se proto setkávají různé způsoby reprezentace: portrétní či historický odkaz, krajina a obecná alegorie. Není to totéž co výzdoba běžných diváckých komunikací, a přístup se může lišit podle konkrétní prohlídky a provozu.

Tato rozmanitost pomáhá vysvětlit pojem generace Národního divadla. Neoznačuje jednu dílnu vyrábějící stejné motivy, ale více umělců s rozdílným školením a výtvarným projevem, jejichž práce se setkala na mimořádném společném úkolu. Krajinář, sochař a malíř figurálních kompozic nepřispívali stejným způsobem. Právě jejich rozdílné role vytvářejí bohatost, kterou by samotný seznam jmen nevystihl.

Obnova v letech 1977–1983 změnila i vztah k okolí

Historická budova prošla zásadní modernizací po uzavření v dubnu 1977. Generální rekonstrukci vedl hlavní projektant Zdeněk Vávra a návrat publika se uskutečnil v listopadu 1983, sto let po znovuotevření po požáru. Výsledek je nutné posuzovat spolu s proměnou sousedního prostoru, provozními budovami a Novou scénou.

U památkově chráněného divadla se střetávají požadavky, které mohou být protichůdné. Divák očekává historický interiér, zatímco soubory potřebují spolehlivé technické zázemí a budova musí zvládat každodenní provoz. Zachovat výzdobu proto neznamená zmrazit veškeré instalace na úrovni roku 1883. Dobře provedená obnova se často pozná právě podle toho, že nové technické vybavení zůstává pohledově nenápadné.

Národní divadlo tak stojí za srovnání s Historickou budovou Národního muzea. Obě instituce používají monumentální architekturu k veřejné reprezentaci a zároveň musejí přijímat moderní provoz. Rozdíl spočívá v tom, že muzeum organizuje pohyb mezi expozicemi, kdežto divadlo soustředí stovky lidí v jediném čase před jeviště. Stejná památková otázka proto vede k odlišným prostorovým řešením.

Dalším blízkým souputníkem je Rudolfinum, na němž se podíleli Zítek i Schulz. Při společném čtení těchto budov lépe vynikne, že pražská novorenesance nebyla jedinou opakovanou fasádou: divadlo, muzeum a dům hudby a výtvarného umění měly rozdílné úkoly i vnitřní uspořádání.

Hlediště, foyer a provoz za jevištěm

Návštěvník představení obvykle hodnotí výhled na scénu a pohodlí svého místa. Architektonická prohlídka přidává další otázky: kudy se publikum rozděluje do jednotlivých částí hlediště, kde se setkává o přestávce a jak se mění charakter prostoru mezi vstupem a sálem.

Schodiště a foyer mohou působit jako doplněk hlavního zážitku, ale bez nich by divadlo nemohlo dobře přijímat a rozvádět publikum. Při prohlídce proto doporučujeme sledovat i orientaci, průhledy a návaznost dveří. Bohatá výzdoba a praktické fungování se tu potkávají na každém kroku.

Další část budovy běžný divák téměř nevidí: technické zázemí. Národní divadlo při programu Open House v roce 2026 představovalo například energetické hospodářství s kogeneračními jednotkami, tepelnými čerpadly využívajícími vodu z Vltavy a akumulací tepla. Tento příklad připomíná, že historická památka může uvnitř pracovat s moderními systémy.

Neznamená to, že je technické zázemí volně přístupné při každém představení. Pokud vás zajímá právě ono, vybírejte cílenou technickou prohlídku a její konkrétní termín. Běžná návštěva hlediště není automaticky prohlídkou celého provozu.

Historická budova není celý areál Národního divadla

Národní divadlo je také název instituce působící na více scénách. Při nákupu vstupenky proto nestačí sledovat logo nebo název souboru: rozhodující je místo konání. Historická budova se nesmí zaměňovat se Stavovským divadlem, Státní operou ani s vedlejší Novou scénou.

Právě Nová scéna Národního divadla umožňuje sledovat výrazný kontrast dvou staveb v bezprostředním sousedství. Zdobené historické průčelí a novější skleněný plášť odpovídají jiným představám o veřejné kulturní budově. Při pohledu z ulice vnímejte také prostor mezi nimi a vztah ke vstupům.

Co ověřit před návštěvou

K 27. září 2026 oficiální nabídka rozlišuje prohlídky pro jednotlivce, organizované skupiny a tematické programy zaměřené například na techniku či malířství. Cenu a dostupnost je potřeba vztáhnout ke konkrétnímu termínu. Jedno společné „vstupné do Národního divadla“ by směšovalo prohlídky a různá představení.

• Zkontrolujte, že rezervujete historickou budovu.
• Přečtěte si místo srazu; nemusí odpovídat vašemu odhadu hlavního vstupu.
• Pro zájem o výzdobu vybírejte odpovídající typ prohlídky.
• Počítejte s časem na příchod, šatnu a nalezení místa.

Pohled na exteriér lze zařadit i do krátké procházky. Interiér si však zaslouží samostatný plán: jinak se snadno stane, že přijedete během provozu, který návštěvu bez vstupenky nebo rezervace neumožňuje.

Časté otázky

Kdy bylo Národní divadlo otevřeno?

Poprvé 11. června 1881. Po požáru a obnově následovalo druhé slavnostní otevření 18. listopadu 1883. Při uvádění data je nutné říct, o kterou událost jde.

Kdo byl architektem historické budovy?

Původní návrh vytvořil Josef Zítek. Obnovu po požáru vedl Josef Schulz, který zasáhl i do uspořádání budovy. Oba mají v jejím příběhu odlišnou roli.

Kdy Národní divadlo vyhořelo?

Požár vypukl 12. srpna 1881. Došlo k němu po prvním otevření, v době dalších dokončovacích prací, nikoli před jakýmkoli uvedením divadla do provozu.

Je celá střecha ze zlata?

Ne. Přezdívka odkazuje na výrazné zlacené prvky a celkový dojem z budovy. Tmavé plochy střechy jsou od těchto ozdob na pohled jasně odlišitelné.

Mohu si divadlo prohlédnout bez představení?

Ano, prostřednictvím vypsané komentované prohlídky. Vyberte její konkrétní typ a termín; volný pohyb po všech interiérech nelze předpokládat.

Je Nová scéna stejná budova?

Ne. Je to samostatná sousední stavba. U vstupenky vždy kontrolujte uvedenou scénu, protože název instituce Národní divadlo zastřešuje více míst.

Zdroje

• Národní divadlo: historie budovy
• Národní divadlo: prohlídky historické budovy
• Památkový katalog: architektura a výzdoba Národního divadla
• Staletá Praha: restaurátorský výzkum Hynaisovy opony

Náhled: AI úprava fotografie, mapa a vlajka – redakce Lasthome.cz. Foto: Tadeáš Gregor / Wikimedia. Fotografie i úprava: CC BY-SA 4.0.