Zimní palác v Petrohradu: co přežilo požár a revoluci
Zimní palác v Petrohradu je někdejší císařské sídlo, jehož dnešní interiéry nelze všechny označit za původní baroko. Za zelenobílými průčelími se skrývají místnosti obnovené po požáru roku 1837, pozdější soukromé pokoje i prostory přizpůsobené muzeu. Palác je jednou z budov Ermitáže, nikoli synonymem celého muzea. Právě rozlišení těchto vrstev umožňuje pochopit, co při prohlídce skutečně vidíme.
Stavba v kostce
- Název
- Zimní palác
- Místo
- Petrohrad
- Země
- Rusko
- Typ stavby
- Hrady, zámky a paláce
Zvenčí působí jako souvislý monument na nábřeží Něvy. Uvnitř střídá dlouhé slavnostní průhledy, velká schodiště a mnohem menší obytné místnosti. Je to dobrý příklad domu, který musel současně reprezentovat stát, obsluhovat dvůr a poskytovat soukromí vládnoucí rodině. Pozdější revoluce změnila jeho užívání, ale nevymazala stavební stopy předchozích potřeb.
Rastrelliho palác mezi řekou a náměstím
Dnešní Zimní palác vyrostl v letech 1754–1762 podle návrhu Francesca Bartolomea Rastrelliho pro carevnu Alžbětu Petrovnu. Patří k výrazným dílům ruského baroka. Jeho dvě zásadní městské tváře směřují k Něvě a k Palácovému náměstí. Nejde o osamocený zámek v parku: monumentální sídlo je pevnou součástí centra města a jeho veřejných prostorů.
Na nábřežním pohledu je dobře čitelný rytmus oken, sloupových článků, vystupujících částí průčelí a sochařského zakončení. Dlouhá fasáda není plochá kulisa. Opakování vytváří řád, zatímco zdůrazněné úseky brání tomu, aby stavba působila jako nekonečná řada stejných oken. Při šikmém pohledu se rozdíly v hloubce mění v soustavu stínů.
Fotografie z protějšího břehu pomáhá odhadnout celkovou šířku, ale potlačuje hloubku paláce a jeho vnitřní dvory. Záběr od náměstí zase zvýrazní vztah vstupů k městskému předprostoru. Pro pochopení stavby jsou potřebné oba směry. Jediný slavný pohled nedokáže ukázat, jak se velký palác připojuje k okolním ulicím a sousedním muzejním budovám.
Požár roku 1837 je hlavní hranicí v dějinách interiéru
Prosincový požár roku 1837 zásadně poškodil vnitřní prostory. Následná obnova pod vedením Vasilije Stasova nebyla pouhou opravou několika stěn. Znovu se řešily rozsáhlé části interiéru, přičemž základní rozvrh a vnější architektonické pojetí dál navazovaly na Rastrelliho. Další významnou osobností obnovy obytných místností byl Alexandr Brjullov.
Při hodnocení památky proto záleží na tom, co slovem původní myslíme. Jinou otázkou je zachování kompozice paláce, jinou materiál jednotlivých povrchů a jinou podoba místnosti před požárem. Sál může přesvědčivě připomínat starší styl, a přesto být převážně výsledkem obnovy z devatenáctého století. Naopak mladší pokoj může být autentickým dokladem poslední etapy císařského bydlení.
Požár neodděluje hodnotnou stavbu od bezcenné kopie. Vysvětluje, proč vedle sebe existují různé architektonické jazyky. Obnova se sama stala významnou historickou vrstvou. Smyslem prohlídky proto není pátrat pouze po nejstarším kusu materiálu, ale rozlišovat, kdy a pro koho vznikla konkrétní prostorová úprava.
| Vrstva paláce | Co do ní patří | Jak ji číst při prohlídce |
|---|---|---|
| Rastrelliho koncepce 18. století | Monumentální celek a kompozice fasád | Sledujte rytmus a vztah k městu |
| Obnova po roce 1837 | Znovu vytvořené reprezentační i obytné interiéry | Rozlišujte zachovaný styl a stáří provedení |
| Pozdní císařské úpravy | Novější vybavení soukromých pokojů | Porovnávejte měřítko a míru soukromí |
| Události roku 1917 | Změna politické funkce místností | Oddělte dobovou událost od pozdějšího obrazu |
| Muzejní provoz | Expozice, ochrana sbírek a návštěvnické trasy | Nevydávejte dnešní uspořádání za původní domácnost |
Jordánské schodiště: nástup jako součást ceremonie
Jordánské schodiště je jedním z nejvýraznějších interiérů paláce. Muzeum je eviduje jako místnost číslo 1. Z uzavřenějšího a temnějšího nástupu se návštěvník dostává do téměř dvacet metrů vysokého prostoru, v němž skutečná okna doplňují zrcadlové plochy. Rozdíl v osvětlení a velikosti je součástí jeho působení.
Nástropní malba Gaspara Dizianiho s olympskými bohy rozšiřuje dojem otevřeného prostoru nad hlavou. Sochařská výzdoba zahrnuje také alegorii Spravedlnosti. Důležité je, že malba, světlo a schodišťová ramena fungují společně. Není to obyčejná komunikace dodatečně obložená luxusními materiály; cesta vzhůru sama vytváří slavnostní příchod.
Při pohledu od spodního stupně uvidíte jiné vztahy než na podestě. Zespodu převládá výška, při výstupu se postupně otevírají boční stěny a nahoře přebírá roli návaznost dalších prostorů. Doporučením pro architektonickou prohlídku je proto na chvíli změnit směr pohledu. Ohlédnutí po schodišti vysvětlí jeho uspořádání lépe než jediná fotografie stropu.
Enfiláda organizuje pohyb i společenské pořadí
Enfiláda je řada místností propojených dveřmi přibližně v jedné ose. Zimní palác ukazuje, jak z takového uspořádání vzniká silný prostorový účinek. Otevřené dveře vytvářejí dlouhý průhled, ale každá další místnost je současně hranicí. Rozdíl mezi společnou slavností a bližším přístupem k panovníkovi lze vyjádřit právě počtem překročených prahů.
Návštěvnický pohled dnes svádí k tomu, abychom všechny sály považovali za součást jedné galerie. V historickém paláci však měl průchod jiná pravidla. Ne každý účastník dvorského života vstupoval stejně daleko. Architektura neřešila jen počet lidí, ale i jejich pořadí a viditelnost. Dveře v ose tak nejsou pouze efektní fotografický motiv.
Podobnou práci s postupným přibližováním k panovnickým prostorům najdeme v zámku Versailles. Srovnání je užitečné, pokud se soustředí na způsob pohybu a reprezentace. Neznamená, že by jednotlivé místnosti obou paláců měly totožné funkce nebo že by petrohradské sídlo bylo jednoduchou kopií francouzského.
Malachitový salon: barva kamene v obytném měřítku
Malachitový salon souvisí s Brjullovovou obnovou po velkém požáru. Výraznou zelenou barvu zde vytváří malachitový obklad sloupů, pilastrů a krbových prvků. Kontrast s pozlacenými detaily soustřeďuje pozornost na jednotlivé části interiéru. Oproti obřím slavnostním sálům působí pokoj komorněji, ale není méně reprezentační.
Slovo obklad je podstatné. Zelený povrch není dokladem toho, že by celý sloup včetně nosného jádra byl vyroben z jediného obrovského kusu malachitu. Při popisu interiéru je potřeba rozlišit materiál povrchu a to, co skutečně nese konstrukci. Podobný rozdíl se objevuje i u mnoha jiných luxusních historických povrchů.
Čtenář se zájmem o bydlení může v salonu sledovat vztah reprezentace a použitelnosti: kudy se prochází, kam směřují dveře a které části stěn zbývají pro nábytek. Místnost není jen katalog drahých materiálů. Její působení vzniká z jejich umístění, z proporcí a z návaznosti na sousední pokoje. Samotná přítomnost zlata či zeleného kamene by stejný výsledek nezaručila.
Vojenská galerie a paměť vytvořená v obrazech
Vojenská galerie roku 1812 připomíná účastníky bojů proti Napoleonovi. Do jejího portrétního souboru se zapojil George Dawe, který byl do Ruska pozván roku 1819. Ne všechny portréty vznikaly podle živého modelu; muzejní záznam k podobizně Petra Bagrationa výslovně připomíná nutnost pracovat také s jinými obrazovými předlohami.
To je důležitý rozdíl proti představě fotografického archivu velitelů. Galerie byla promyšleným památníkem, který vybíral, spojoval a veřejně prezentoval určitou historickou paměť. Při prohlídce proto dává smysl vnímat soubor jako celek: opakování formátů, řazení podobizen a vztah obrazů k architektuře.
Prostor galerie navíc mění způsob pozorování. Jednotlivý portrét lze studovat samostatně, ale dlouhý sled podobizen vytváří společné sdělení. V paláci tak existuje reprezentace prostřednictvím samotné velikosti sálu i reprezentace prostřednictvím obrazového programu. Obě vrstvy se mohou doplňovat, aniž by návštěvník znal životopis každého vyobrazeného člověka.
Soukromé pokoje a rok 1917
Malá jídelna patří k odlišné vrstvě paláce než Rastrelliho barokní kompozice. Její bílý novorokokový interiér navrhl Alexandr Krasovskij v letech 1894–1895. Právě v tomto menším prostoru byli během převratu roku 1917 zatčeni členové Prozatímní vlády. Rozměr místnosti je dobrým protipólem velkolepého obrazu revoluce spojeného s celou fasádou paláce.
Ermitáž se k událostem roku 1917 vrátila vlastní výstavou, která zahrnovala také válečnou a charitativní funkci paláce, revoluci a pozdější filmové zpracování. To pomáhá udržet rozdíl mezi historickou událostí a jejím obrazem. Filmová scéna ani známá reprodukce nemají automaticky hodnotu přímého záznamu skutečného průběhu.
Soukromí rodiny přitom nevytvářela jen malá rozloha pokojů. Důležité byly vedlejší schodišťové vazby, obslužné prostory a možnost oddělit domácí provoz od reprezentace. Dětské schodiště v severozápadní části bylo po požáru prodlouženo směrem do přízemí. Oficiální zpráva muzea popisuje tuto komunikaci jako osu propojující soukromé apartmány: doslova menší palác uvnitř velkého paláce.
Proč Zimní palác není celá Ermitáž
Ermitáž vznikala postupným rozšiřováním sbírek a staveb. K Zimnímu paláci přiléhají Malá a Velká neboli Stará Ermitáž, Nová Ermitáž a divadlo. Jednotlivé části vznikly v různých dobách a pro různé potřeby. Museum má navíc další budovy mimo tento souvislý komplex.
Při plánování prohlídky proto nestačí vybrat si slavný obraz a předpokládat, že se nachází v některém z císařských pokojů. Umístění sbírek je samostatná otázka. Pokud vás zajímá architektura paláce, hledejte konkrétní historické interiéry v plánu muzea. Pokud vás zajímá malířství, ověřujte příslušnou budovu a oddělení. Současná expozice se nemusí krýt s historickou funkcí místnosti.
Stejnou opatrnost vyžaduje Louvre a jeho palácový areál. Jméno instituce, historické sídlo a dnešní návštěvnická trasa jsou tři související, ale odlišné věci. Rozlišovat je neznamená komplikovat orientaci; naopak se tím předejde představě, že lze všechna zajímavá místa projít jedinou souvislou řadou pokojů.
Co při prohlídce nepřehlédnout pod nohama
K palácovým interiérům patří také parketové podlahy. Nadace podporující Ermitáž dokládá jejich obnovu v Malachitovém salonu, dalších místnostech Zimního paláce i v jiných muzejních budovách. Opotřebení povrchu tak není zanedbatelná provozní drobnost: podlaha je zároveň výtvarné dílo a každodenně namáhaná část návštěvnické trasy.
Při opravě je nutné spojit zachování historického vzoru s bezpečným pohybem návštěvníků. Dnešní muzejní život proto přináší nároky, které císařský dvůr v téže podobě neznal. Ochrana sbírek, průchod velkého množství lidí a údržba interiéru se musí navzájem přizpůsobit.
- Porovnejte fasádu od řeky a od náměstí.
- Na Jordánském schodišti sledujte světlo i cestu vzhůru.
- V enfiládách si všimněte polohy dveří a přerušení průhledu.
- V Malachitovém salonu rozlišujte obklad a nosnou konstrukci.
- V obytných pokojích porovnejte měřítko s reprezentačními sály.
- U podlah a stropů vnímejte architekturu i bez vystavených obrazů.
Aktuální přístupné části a návštěvnické podmínky je třeba ověřovat přímo u Ermitáže. Tento profil se soustředí na stavební historii a nemá být potvrzením dostupnosti konkrétního sálu v určitém termínu. Podstatné je, že palác zůstal čitelný jako sídlo i poté, co se stal součástí muzea.
Časté otázky
Jsou Zimní palác a Ermitáž totéž?
Ne. Zimní palác je historická budova někdejšího císařského sídla a dnes součást rozsáhlejší instituce. Ermitáž zahrnuje také Malou, Starou a Novou Ermitáž, divadlo a další objekty. Pro plánování návštěvy je proto důležité hledat konkrétní budovu a oddělení. Slavné dílo ze sbírek muzea nemusí být umístěno přímo v reprezentačních sálech Zimního paláce a současná expozice nemusí odpovídat původnímu využití pokoje.
Kdo postavil současný Zimní palác?
Základní podobu vytvořil Francesco Bartolomeo Rastrelli pro Alžbětu Petrovnu v letech 1754–1762. Současný palác však zahrnuje také pozdější zásahy. Po požáru roku 1837 měl při obnově zásadní roli Vasilij Stasov a na soukromých interiérech pracoval Alexandr Brjullov. Přesnější než připsat každý pokoj Rastrellimu je rozlišit autora celkové barokní koncepce a architekty jednotlivých pozdějších úprav.
Co po požáru roku 1837 zůstalo původní?
Požár zásadně poškodil interiéry, zatímco následná obnova zachovala základní rozvrh a navázala na kompozici fasád. U každého sálu je proto nutné zvlášť rozlišit stáří materiálu, podobu před požárem a způsob rekonstrukce. Zachování barokního vzhledu neznamená, že všechny jeho součásti pocházejí z osmnáctého století. Také obnovené interiéry představují hodnotnou historickou vrstvu, nikoli pouhé bezvýznamné náhrady.
Proč je Jordánské schodiště tak působivé?
Kombinuje změnu měřítka, světlo z oken, zrcadla a nástropní malbu. Nástup vede z uzavřenějšího prostředí do vysokého otevřeného prostoru, takže výstup působí jako postupné odhalování paláce. Při návštěvě pomůže podívat se nejen nahoru, ale také zpět ze schodišťové podesty. Teprve změna stanoviště ukazuje, jak se ramena schodiště, stěny a průchody do dalších místností navzájem doplňují.
Jsou sloupy Malachitového salonu z jednoho kusu malachitu?
Zelené části tvoří malachitový obklad. Není správné z jejich vzhledu vyvozovat, že celý sloup včetně jádra vznikl z jednoho obrovského kusu minerálu. U luxusních historických interiérů je rozdíl mezi povrchovým materiálem a nosnou konstrukcí zásadní. Salon je zajímavý právě způsobem, jak je výrazný povrch začleněn do členění stěn, krbů a sloupových prvků, nikoli jen svou materiálovou nákladností.
Kde byli roku 1917 zatčeni členové Prozatímní vlády?
V Malé jídelně, která sousedí s Malachitovým salonem. Její pozdně devatenáctistaletý novorokokový interiér ukazuje jinou vrstvu paláce než velké barokní sály. Událost nelze posuzovat pouze podle pozdějších filmových scén zobrazujících útok na celý monument. Samotná Ermitáž věnovala dějinám roku 1917 i jejich pozdějšímu obrazu výstavní projekt. Architektura konkrétní místnosti pomáhá historickou událost zasadit do skutečného prostoru.
Zdroje
- Státní Ermitáž – budovy a historie muzea
- Státní Ermitáž – Jordánské schodiště
- Státní Ermitáž – Zimní palác a události roku 1917
- Michael Forsyth a Marion Harney / University of Bath – architektonický vývoj Ermitáže
Náhled: AI úprava fotografie, mapa a vlajka – redakce Lasthome.cz. Foto: © Alex Fedorov / Wikimedia Commons. Fotografie i úprava: CC BY-SA 4.0.
